Sytič: K čemu sloužil a proč se dnes už nepoužívá?
Dnes se u zážehových motorů běžně používá přímé vstřikování benzínu. Některé pohonné jednotky si i nadále vystačí s nepřímým vstřikováním, tedy do sacího potrubí. A u dalších najdete obojí. Tomuto historicky předcházelo jednobodové nebo také centrální nepřímé vstřikování benzínu, což bylo vlastně jakési zdokonalení nejstaršího zařízení na směšování paliva a vzduchu za účelem přípravy zápalné směsi pro zážehový motor – karburátoru.
Musí být bohatší
Karburátor byl ještě v 80. letech poměrně běžnou a tehdy zdaleka nejsložitější součástkou příslušenství zážehového motoru osobního auta. Sice již řadu let existovalo také vstřikování – mechanicko-hydraulické K-Jetronic a jeho deriváty (KE-Jetronic, K-Motronic), jemuž prakticky od začátku konkurovalo elektronické L-Jetronic a od něj odvozené systémy (LE-Jetronic), avšak zejména u levnějších automobilů měl karburátor stále své pevné místo.
Sytič coby zařízení se pojí právě s karburátorem. Jedná se vlastně o systém studeného startu motoru. Sytič můžeme chápat jako v podstatě samostatný malý karburátor, neboť obsahuje všechny základní prvky, které najdete u každého karburátoru.
Bez aktivovaného sytiče byste studený motor auta pravděpodobně vůbec neprobudili k životu. Při jeho startování se totiž v sacím potrubí nevyvine dostatečně velký podtlak. Na něm (respektive jeho velikosti) je však přímo závislá činnost jak hlavního systému karburátoru, tak také soustavy chodu na prázdno, která pomáhá hlavní soustavě se základní přípravou směsi paliva se vzduchem. Nejvíce aktivní je soustava chodu naprázdno při zavřené škrticí klapce (nebo přesněji otevřené o nejmenší úhel). To znamená při volnoběžném chodu motoru a dále při deceleraci auta a současně brzdění motorem.
Obchází škrticí klapku
Sytič jako takový se skládá ze zásobníku paliva, trysky sytiče, vzdušníku, nasávací trubice a šoupátka sytiče. Jak to celé funguje? Benzin do zásobníku paliva sytiče teče z plovákové komory, kam jej dopravuje palivové čerpadlo (u někdejších motorů vozů Škoda s karburátory membránové poháněné vačkovým hřídelem).
Ze zásobníku paliva je nasáváno a vedeno do směšovací komory za šoupátko, jehož otevření (u mechanicky ovládaného systému vlastně zatažením za páku sytiče) systém studeného startu aktivujete. Do této komory je dále přiváděn vzduch a to otvory ve vzdušníku. Ve směšovací komoře dochází k mísení vzduchu s palivem a tedy tvorbě zápalné směsi, která se následně odvádí kanálem, jenž do sacího potrubí vyúsťuje až za (pod) škrticí klakou (tím ji vlastně obchází).
Jakmile řidič spouští motor, dochází nejprve k nasávání paliva ze zásobníku, čímž dojde k výraznému obohacení zápalné směsi, což je nezbytné pro studený start motoru. Bohatost směsi řídíte mírou otevření zmíněného šoupátka sytiče. U mechanicky ovládaných systémů (například vozy značky Škoda s motory vzadu) bylo na řidiči toto hlídat, aby nebyla zápalná směs příliš bohatá. V opačném případě motor navenek běžel ve zvýšených volnoběžných otáčkách. Důsledkem byla samozřejmě zvýšená spotřeba paliva, o emisích nemluvě.
Vyspělejší karburátory, třeba Pierburg 2E3, používaný u rané Škody Favorit již měly samočinný systém studeného spouštění motoru – sytič. Šoupátko přívodu paliva již neovládal řidič, ale mechanismus na principu bimetalu, pracující s rozdílem teplot. Jak se motor ohříval, bylo šoupátko stále více zavíráno, až jej mechanismus zcela uzavřel. V dobových automobilových učebnicích se píše, že tento systém byl jednak poruchový a jednak trvalo příliš dlouhou dobu, než se šoupátko zavřelo. Motor tudíž trpěl zvýšenou spotřebou paliva a emisemi. Nevím, zda tomu tak opravdu bylo, ale když jsem kdysi jezdil s favoritem s tímto systémem, fungovalo to celé vždy spolehlivě.
Šlo to i bez sytiče
Sytič je sice nezbytný pro studený start motoru s karburátorem, avšak i v tomto případě existovala alternativa. Říkalo se jí startovací přívěra nebo také startovací klapka. Vtip spočíval ve zvýšení podtlaku v sání u studeného motoru. Tím se podařilo aktivovat výše uvedený hlavní systém karburátoru, jakož i systém chodu na prázdno.
Startovací přívěra měla podobu druhé klapky, která se nacházela nad difuzorem. Škrticí klapku bylo třeba při startování studeného motoru mírně pootevřít (o velmi malý úhel) přidáním plynu. Stejně jako šoupátko regulace přívodu paliva sytiče, byla také startovací přívěra ovládána buď mechanicky řidičem, nebo samočinně na principu mechanismu s bimetalem, pracujícím s rozdílem teplot.
Kupodivu, startovací přívěra bývá uváděna jako vhodnější zařízení než sytič. Důvodem bylo údajně zajištění okamžitého obohacení směsi pro start studeného motoru. V praxi se takové auto dle dobových pramenů snáze rozjíždělo. Dnes už jsou však karburátory a tedy i sytič či startovací přívěra historií, a tak to berte jen jako takové malé ohlédnutí v čase.
