V Ineosu Grenadier po Dalton Highway na Aljašce: 1000 mil ledem a osaměním
Kdo zná dokumentární seriál Trucky na ledě, zná Dalton Highway, silnici spojující město Fairbanks ve vnitrozemí Aljašky s pobřežím na severu. Na mnoha místech je sjízdná jen v zimě, kdy bažiny a další plochy zamrznou, takže unesou auto – třeba takový Ineos Grenadier.
Je to 125 let, co se na Aljašce rozjel první a jediný automobil, jenž byl na tomto území kdy postaven. Na svědomí ho měl chlapík jménem Bobby Sheldon a při jeho konstrukci použil všechno, co mu přišlo pod ruku – včetně lodního motoru. Vzpomínat na něj můžete v muzeu Fountainhead Antique Auto ve Fairbanksu, kde je podobných rarit vícero. Jenomže náš kolega Thomas Geiger z redakce sesterského časopisu Auto Bild měl před sebou ještě dlouhou cestu, zdržovat se nemohl.
Ostatně na pouti liduprázdnou krajinou po Dalton Highway dál na sever není o další zajímavosti nouze. Například takové Cold Foot, údajně nejseverněji položená zastávka kamionů na světě, kde vládne žena jménem Deanne. Je manažerkou hotelu pokrytého vlnitým plechem, kuchařkou, servírkou, obsluhou čerpací stanice, kámoškou na pokec. V tomto případě ale byla spíše krásným příkladem totálního šoku – to když právě na parkovišti před jejím podnikem zastavil Geigerův Ineos Grenadier a jeho posádka vpadla do lokálu. Normální auta jsou totiž na Dalton Highway vzácná, v hluboké zimě o to více. Mezi Fairbanksem a ropnými poli v Prudhoe Bay takřka výhradně pendlují kamiony – denně kolem 250. Přepravují beton, vrtná zařízení a chemikálie do arktického konce Ameriky, kde se těží ropa.
Řidiči těchto kolosů jsou praví štamgasti, privilegování hosté – ke kávě, sendviči, stejku nebo talíři chilli con carne usedají k velkému stolu, který sem Deanne kdysi po ledové cestě přestěhovala. Kdo k nim nepatří, ten je nasměrován k jednoduchým umakartovým deskám a skládacím židlím.
Jídlo a trocha tepla jsou hlavními lákadly, kvůli tankování byste tady asi nezastavili. I když ropa prakticky sama prýští ze země jen pár set kilometrů odsud, ceny pohonných hmot tu jsou třikrát vyšší než ve zbytku kontinentální Ameriky. Tomu tady říkají Lower 48, když označení odkazuje na počet jižněji (na mapě níže) umístěných států federace. Ineos Grenadier by ale šokoval, i kdyby byl zdejší. Zatímco v Evropě se tento pokračovatel tradic původního Land Roveru Defender už prodává dva roky, v Severní Americe je to teprve pár měsíců. Na výpravě si ale vedl skvěle: ač vyvinut u firmy Magna ve Štýrském Hradci a vyráběn ve francouzském Hambachu, čelil nástrahám ledové a větrné pustiny bez problémů.
Je ale fakt, že než vjel na Dalton Highway, lehce se aklimatizoval. Pouť totiž začala na jihu v Anchorage, největším městě Aljašky. To je sice s necelými 300.000 obyvatel menší než Brno, ale ve srovnání se zbytkem státu doslova kypí životem – jsou tu další auta, fast foody, benzinky…
Civilizace končí za Fairbanksem, který leží ve vnitrozemí asi 600 kilometrů severně, a to jakmile Highway 2 překročí řeku Chena. Zde už začíná legendární „jedenáctka“, kterou každý zná jako Dalton Highway. Trasa pojmenovaná po jednom z prvních průzkumníků nejsevernějších ropných polí Ameriky doprovází od 70. let v délce 666 kilometrů transaljašský ropovod, aby se k němu dostaly týmy údržby. Veřejnost se dočkala až v roce 1981, kdy mohla vjet na prvních asi 320 kilometrů, celou délku do Prudhoe Bay úřady zpřístupnily až za dalších třináct let. Provoz to moc nezvedlo, silnici používá málokdo. Zatímco těžaři ropy jsou dvakrát denně přepravováni Alaska Airlines z Anchorage na letiště Deadhorse za něco málo přes hodinu, jediní lidé na cestě jsou ice road truckers, jimž patří seriál Trucky na ledě. Za roční plat 100.000 dolarů nebo i více jezdí se svými freightlinery, kenworthy, macky a peterbilty někdy i pekelně rychle ledovou pustinou, obrovské šestiválce de facto běží celou zimu. Protože právě mrazivá část roku dělá z Daltonky pořádnou silnici: vzhledem k tomu, že není ani z poloviny vyasfaltovaná, při oblevě děsivě měkne.
Kdo na trase čeká unavující pohled na všeobjímající bílou, mýlí se. Jsou tu lesy, hory, kopce – a hlavně obloha. Během několika hodin, co je slunce nad obzorem, se nebe převléká do těch nejoslnivějších barev. Nejprve sytě fialová, pak ohnivě červená, krátce bledě oranžová, někdy psychedelicky purpurová a pak zase zářící magma. A jakmile se zase skutečně setmí, zelené závoje polární záře vlají na pozadí tisíců a tisíců hvězd. Je zkrátka opojné zvedat hlavu, avšak při jízdě by se to dělat nemělo.
Protože cesta je zrádná. Jízdní pruh je protáhnutý tak středně a samozřejmě neposypaný, i za příznivého počasí to klouže jako blázen a často stačí poryv větru, abyste začali vybočovat. Přičemž vítr tu má často sílu hurikánu. Z některých příběhů vyprávěných řidiči vám vážně není dobře. Mluví se v nich o prolomeném ledu, metr vysokých závějích, nedostupné pomoci. Mobil tu nefunguje, pomoci musejí vysílačky nebo štěstí. Není divu, že každý tu má pár kanystrů benzinu navíc, termosku čaje a krabici sušenek. Odměna za to všechno? Například skoro jistota, že nenarazíte na policisty. Nikde jinde v Americe není taková šance jet úplně naplno. A nikde jinde není lepší se podobným eskapádám vyhnout. Aspoň tedy pro posádku ineosu, která se zdejším prostředím nemá vůbec žádné zkušenosti.
V Prudhoe Bay je evropský vůz za dva dny. Namísto nekonečných výhledů ho ale vítají jenom vrtné věže, komíny, potrubí, ploty a loga nejméně půl tuctu nadnárodních ropných společností. Není divu, že v závislosti na obchodní situaci zde pracuje 3000 až 5000 lidí, ale skutečných obyvatel tu jsou pouze necelé dvě desítky. Tvrdí to aspoň Angie Riddick, jenž spravuje Auroru, jeden ze dvou velkých a dobře vybavených hotelů v Prudhoe Bay, který se stejně jako okolní areály skládá pouze z kontejnerů a není o mnoho víc než jakousi ropnou plošinou ve sněhu.
To, že se grenadier dál nedostane, je způsobeno hlavně tím, že zde Dalton Highway končí a těch pár posledních kilometrů k pobřeží se dá urazit jen s nasazenými řetězy. Takže brzy přichází čas vypravit se zpátky. Palivo v kanystrech nemůže být čerstvější a posádka se vlastně už těší: až totiž dorazí k paní Deanne, bude možná sedět u velkého stolu – každý, kdo přijede podruhé, je již přece považován za stálého hosta…
| Technické údaje Ineos Greandier | |
| Motor | řadový zážehový šestiválec, turbo |
| Objem | 2998 cm3 |
| Výkon | 210 kW při 4750/min |
| Točivý moment | 450 N.m při 1750-4000/min |
| Pohon | všech kol |
| Převodovka | osmistupňová samočinná |
| Rozměry | 4896 x x 1930 x 2036 mm |
| Hmotnost | 2644-2811 kg |
| Zrychlení z 0-100 km/h | 8,6 s |
| Maximálka | 160 km/h |
| Spotřeba | 12,9-15,3 l |
| Výroba | Hambach, Francie |
Aljaška
- Kdysi ruské území koupily Spojené státy v roce 1867 za 7,2 milionu dolarů (to odpovídá dnešním 120 milionům USD)
- Oficiálně je Aljaška americkým státem teprve od roku 1959
- 732.000 obyvatel, 536.000 s řidičákem
- 27.280 km silnic
- 1592 mostů
- 800.000 automobilů, z toho 171.000 klasických osobních, 600.000 trucků
- Denní nájezd obyvatel 51 km
- Ročně 12.500 nehod
- Roční prodej nových aut: 37.000
Víte, že...
- Na Aljašce může usednout za volant každý, kdo dosáhl věku čtrnácti let
- Trestána je příliš pomalá jízda a zakázáno je převážet na střeše auta psy
- Spisovatel a novinář Giorgio Bettinelli absolvoval v devadesátých letech řadu dálkových jízd na skútrech Vespa, celkem při nich natočil asi 250.000 km. Šlo mimo jiné o expedici Aljaška – Ohňová země
- Z Ohňové země na Aljašku se zase vydala skupina 4 Elle, kterou dala dohromady 26letá manekýnka a později novinářka Michèle Rayová. Vedle ní do ní patřily ještě Éliane Lucotteová, Betty Gérardová a Martine Libersartová. Jedenáctého června 1965 se ve dvou vozech Renault 4 vydaly na trasu dlouhou 40.000 km - vše zvládly
- Známý dálkový jezdec Rainer Zietlow absolvoval 22.750 kilometrů z Aljašky do Ohňové země za 11 dnů, 17 hodin a 22 minut – jel s VW Touareg
- V roce 1995 projel s Audi A4 z Aljašky do Ohňové země Gerhard Plattner, a to za 20 dnů
- Název modelu Karoq se podobně jako v případě Škody Kodiaq zrodil v oblasti Aljašky. V jazyce tamních Aleuťanů znamená Kaa'raq auto a ruq šíp
- V srpnu 2008 se 52letý anglický farmář Steve Burgess stal prvním člověkem na světě, který v silničním automobilu překonal Beringovu úžinu mezi Ruskem a Aljaškou – více než 90kilometrovou plavbu umožnily dva plováky a lodní motor se šroubem
Zdroj: se svolením časopisu Auto Bild, video: Dajbych 4x4
